Můj výlet do Prahy - Transkript

Ahoj všichni, vítejte u šestnácté epizody podcastu Learn Czech with Steve, já jsem Steve. Jaké u vás bylo minulý týden počasí? U nás bylo docela chladno a hodně pršelo. Vlastně pršelo skoro v celé České republice a v některých místech byly i záplavy. Byl to dost velký teplotní šok! Pamatuju si, že jeden den bylo jenom 8 stupňů, a přitom před dvěma týdny se mohl člověk klidně opalovat a koupat se v bazénu. Jsem rád, že dneska už je zase docela hezky.

Omlouvám se, že jsem dlouho nezveřejnil žádnou epizodu. Na začátku září jsem byl po dlouhé době na výletě v Praze, kde jsem potkal některé moje kamarády – byla to taková moje třídenní dovolená. A poslední dva týdny byly hodně náročné. Dnes se s vámi podělím o některé moje zážitky z výletu do Prahy. 

Musím říct, že jsem nebyl v Praze asi rok a půl. Mám Prahu moc rád, dříve jsem tam studoval a popravdě se mi po ní i trochu stýskalo. A tak jsem si řekl, že je načase tam znovu vyrazit. Dost jsem se těšil, že uvidím některé staré kamarády a navštívím moje oblíbená místa. Předem jsem si koupil lístky na autobus a zabookoval jsem si ubytování před Booking v jednom hotelu na Vinohradech.

V sobotu třicátého prvního srpna dopoledne jsem jel do Prahy autobusem. Pro cestu jsem si vybral žlutý autobus společnosti Student Agency, protože to byl jediný přímý spoj bez přestupu. To znamená, že autobus po cestě nikde nezastavoval a cesta trvala asi dvě hodiny. Po cestě jsem spíš jenom odpočíval a užíval si volna – dal jsem si sluchátka do uší, poslouchal jsem hudbu a díval se z okna na okolní přírodu. Asi ve dvanáct hodin už jsme byli v Praze a já se ocitl na známém místě – na hlavním autobusovém nádraží Florenc.

Z Florence jsem jel metrem přímo do stanice I.P. Pavlova, kde jsem vylezl z metra a skočil jsem  do Bageterie Boulevard, kde jsem si dal mojí oblíbenou lososovou bagetu. Tuhle bagetu fakt můžu! Když jsem bydlel v Praze, tak to byla moje nejoblíbenější bageta a musím říct, že mi chutnala i teď. U nás na venkově si takovou bagetu nekoupíte, museli byste si ji udělat sami, ale na to jsem prostě lenoch a pochybuju, že by bageta mojí výroby chutnala tak dobře. Po tomto lehkém obědě jsem šel pěšky do hotelu, kde jsem se ubytoval. Můj hotel byl na perfektním místě – byl v klidné lokalitě jen kousek od parku Grébovka.

Hned na první den jsem měl naplánovanou schůzku v jedné kavárně v Karlíně s jednou mojí bývalou studentkou. Když jsem do kavárny přišel, tak už tam čekala a popíjela ledovou kávu. Ten den bylo horko jako v peci, takže ledová káva byla super osvěžení. Dřív jsem této studentce pomáhal připravit se na ústní část zkoušky z češtiny, a tak jsem věděl, že její čeština je docela dobrá. Na začátku schůzky se snažila mluvit česky, ale byla docela nervózní, protože češtinu po zkoušce moc nepoužívala, a navíc v kavárně bylo trochu rušno. A je těžké mluvit cizím jazykem někde, kde je docela hluk. Takže chvilku jsme mluvili česky, potom jsme přepnuli do angličtiny, abychom si mohli více popovídat. A jelikož ona umí čínsky a já trochu taky, tak jsme nakonec mluvili i trochu čínsky. Ještě nikdy se mi nestalo, že bych s jedním člověkem při setkání používal hned tři jazyky! Byla to fakt sranda začít nějaké téma v češtině, pokračovat v angličtině, a nakonec skončit u čínštiny.

V kavárně jsme byli asi hodinu a půl, a potom jsme jeli do Kina Edison, kde dávali jeden film z východu. Bylo to nějaké politické drama, které se odehrávalo v Teheránu a týkalo se to se téma potlačování práv žen pod náboženským patriarchátem. Byl to film, na který bych normálně nešel, ale kamarádka mě tam pozvala, a tak jsem si řekl, proč nezkusit něco jiného, než na co se dívám obvykle. Byl to docela náročný film, ale zajímavý a dobře vykresloval náladu a emoce. Venku bylo horko jak v peci, jak už jsem říkal, a uvnitř v kině taky bylo docela teplo. Po třech hodinách strávených v kině jsme byli docela unavení, a tak jsme se po konci filmu rozloučili a šli si svojí vlastní cestou. Z kina na hotel jsem šel pěšky a užíval jsem si večerní procházku pražskými ulicemi.

Na druhý den jsem měl naplánovanou další schůzku s jednou kamarádkou, se kterou jsme se skoro dva roky neviděli. Sešli jsme se dopoledne na tramvajové zastávce I.P. Pavlova, koupili si kávu v kavárně a šli se projít do Riegerových sadů. Je to fakt hezký park se super výhledem na Pražský hrad a Malou Stranu. Někdo by možná i řekl, že je to nejhezčí park v Praze. Udělali jsme si tam takový malý piknik - sedli jsme si do stínu pod stromem, kochali se výhledem, upíjeli kávu a povídali si. Probrali jsme všechno možné přes práci, rodinu, co je nového v Praze až po cestování.

Po pikniku v parku jsme jeli do jedné vietnamské restaurace, kterou mi kamarádka doporučila. Musím říct, že jídlo bylo fakt luxusní, i když trochu dražší. Po jídle jsem si tam dali i kávu… ale teď mi došlo, že jsme si zapomněli dát dezert! No nic, tak třeba příště. Ale stejně, docela jsme se nacpali, snědli jsme toho docela hodně, takže na ten dezert bychom ani neměli místo. Po obědě jsme si udělali procházku a šli jsme asi dvacet minut pěšky do Riegrových sadů. Po cestě jsme se doslova valili jako dva sudy. Znáte ten pocit, když se přejíte tak moc, až vaše břicho vypadá jako malý soudek a nemůžete se ani hnout? Tak přesně tak jsme se cítili.

Do parku Grébovka chodí hodně lidí na piknik. Ten den bylo perfektní počasí, a tak tam bylo hodně lidí. Někteří si přinesli piknikovou deku, rozložili si jí na zem, leželi na ní a odpočívali, jiní seděli na trávě nebo na lavičkách. My jsme si sedli na trávu a hráli jsme karty. Dohromady jsme si zahráli asi patnáct her a světe, div se! Já jsem pokaždé vyhrál. Nevím, jestli to bylo díky mojí taktice nebo jsem měl prostě štěstí. Moje kamarádka už začínala být trochu naštvaná, protože pořád prohrávala, ale abych byl upřímný, tak mě fakt nevadilo! Ne že bych byl nějaký škodolibý, ale docela mě bavilo a těšilo dívat se na její nešťastný a naštvaný výraz. Škoda, že jsme nehráli o peníze, to bych jí oškubal jako slepici. V Česku ale říkáme: „Neštěstí ve hře, štěstí v lásce.“ Tak jí alespoň může těšit to, že bude mít štěstí ve vztazích, když už nic jiného.

Po nějakém čase stráveném v parku jsme jeli do centra a šli na Slovanský ostrov, kde si můžete půjčit malou loďku nebo šlapadlo a projet se po Vltavě. Šlapání na šlapadle je mnohem pohodlnější než veslování na lodi, a tak jsme si půjčili šlapadlo. Stálo to 350 korun na hodinu. Před vyplutím nám řekli pravidla, že nesmíme jezdit za žluté bójky a nesmíme zastavit u břehu – musíme se držet minimálně 5 metrů od břehu, jinak bychom mohli dostat pokutu.

Na Vltavě bylo docela hodně lodí a šlapadel, ale jelo se nám moc hezky. Naštěstí jsme do nikoho nenarazili, protože jsem řídil já. Kdyby řídila moje kamarádka, tak bychom určitě do někoho narazili a potopili se. Ne, dělám si srandu. Řídit šlapadlo je opravdu jednoduché – i moje kamarádka to zvládla! Už byl večer a pomalu zapadalo slunce. Byla cítit taková ta pohodová večerní, letní atmosféra. Plno lidí si na šlapadlo vzalo i nějaký drink, a tak jenom zastavili uprostřed řeky užívali si výhled na Pražský hrad a Karlův most. Pokud někdy pojedete do Prahy, určitě vám doporučuju půjčit si šlapadlo a vyrazit na Vltavu. Stojí za to!

Moje ubytování v Praze bylo docela jednoduché – měl jsem jenom malý pokoj s postelí, psacím stolem, skříní a koupelnou, ale to úplně stačilo. Hotel byl v klidné lokalitě, ale musím říct, že se mi nespalo moc dobře. Bylo dost horko a v pokoji nebyla klimatizace, a tak jsem měl pořád otevřené okno. Venku na ulici nebyl asfalt, ale kostky, a tak když v noci po ulici projížděla auta, bylo to docela hlasité a vždycky mě to vzbudilo. Mám docela citlivé spaní, a tak pokaždé spím se špunty do uší. Závidím lidem, kteří můžou spát kdekoli a kdykoli – řekl bych, že je to taková superschopnost! Mám jednoho kamaráda, který usne úplně kdekoli a je mu jedno, že třeba vedle něj brečí dítě. On by byl snad schopný dát si šlofíka i uprostřed nějaké  party. To fakt nechápu. Taky to máte se spaním jako já nebo spíte jako zabití?

Na další den večer jsem měl poslední schůzku, a to s mojí bývalou učitelkou mandarínštiny, která přiletěla do Prahy s její kamarádkou. Po cestě do restaurace, kde jsme se měli sejít jsem šel okolo jedné restaurace, kde venku stálo nebo sedělo plno lidí a pili pivo. Vypadalo to, že se plno lidí hned po práci sešlo s kamarády a šli na jedno. Bylo tam docela veselo a musím říct, že při pohledu na půllitr jsem taky dostal chuť na jedno orosené pivko .

Když jsem dorazil do restaurace, paní servírka byla moc fajn a byla plná dobré nálady, zavedla mě ke stolu a zároveň mi řekla, že jestli chceme, můžeme si jít sednout do vnitrobloku na zahrádku – že je tam o něco chladněji a je tam ticho. Když dorazila moje bývalá učitelka s její kamarádkou, tak jsme se přivítali a šli se podívat na zahrádku. Opravdu tam bylo mnohem příjemněji než uvnitř, a tak jsme tam rovnou zůstali. Objednali jsme si jídlo a hádejte, jaké pití jsme si k tomu dali? No jasně, že pivo! Přece jsme se museli osvěžit v ten horký den Holky ten den přiletěly do Prahy, tak byly celkem unavené, ale zároveň byly radostí bez sebe. Bylo to poprvé, co byly v Evropě. Probrali jsme všechno možné a docela jsme se bavili. Nakonec jsme si vyměnili dárky a rozloučili se. Až zase budu jednou na Taiwanu, tak mě prý pozvou na něco dobrého. Vidíte, mám zase o důvod víc vrátit se do zahraničí!

V úterý ráno jsem si dal v hotelu snídani, sbalil věci a jel na autobusové nádraží. Na nádraží jsem si sedl na lavičku a mlčky jsem čekal. Dostal jsem zprávu, že autobus bude mít zpoždění. Najednou jsem viděl jednu starší paní, která ze sebou táhla velký kufr pomalu větší, než bylo ona sama a sedla si hned vedle mě. Paní si něco mumlala pod vousy. „Mumlala si pod fousy“ neznamená, že by měla vousy! Viděli jste snad někdy, že by měla žena vousy? Já jo, ale to je jedno, to není důležité... „Mumlat si pod vousy“ je fráze, která znamená, že někdo potichu mluví sám se sebou. Slyšel jsem, jak říká: „Ti mě teda nazlobili, jsem pěkně naštvaná. Člověk jednou někam jede a všechno má zpoždění.“ Najednou se na mě podívala a začala mi vyprávět svoji příhodu, znovu začala: „Ti mě tedy dneska nazlobili, já nikomu nechci dělat zle, ale abych dvakrát platila za lístek, tak to teda ne! Já jsem v důchodu a za cenu lístku, to bych mohla dát nějaký pěkný oběd!“

Ve zkratce jsem se dozvěděl, paní je už osmdesát let a jede z Karlových Varů do nemocnice do Brna na nějakou kontrolu. Autobus do Prahy měl zpoždění a když přijížděl na Florenc, tak jí její navazující spoj ujel před očima. Paní šla k pokladně a chtěla si lístek vyměnit, protože zpoždění autobusu nebyla její chyba, ale oni i tak chtěli, aby si koupila nový. Nakonec ale dostala lístek zadarmo. Paní byla docela rozrušená a pokračovala v mluvení. „Já se omlouvám, že jsem tak upovídaná. Když jsem rozrušená, tak prostě mluvím. Víte, každý člověk by se měl každý den snažit, aby jeho den byl co nejlepší a měl by se i k lidem chovat dobře a spravedlivě. Každý den je taková zkouška.“

Myslím si, že ta paní měla docela pravdu, když říkala, že každý den je taková zkouška. Člověk by si měl pamatovat, že každý má nějaké problémy. Buďme tedy více ohleduplní a zkusme se víc zaměřit na pozitivní stránku života. Možná ta paní měla na mysli to, že vlastně naše cesta je takový cíl, nemyslíte?

A co vy, byli jste v Praze? Jaké místo v Praze máte nejraději? Měli jste někdy nějaký zajímavý zážitek při cestování? Dejte mi vědět do komentáře nebo mi napište email.

Pokud se vám tento podcast líbí a přijde vám užitečný, tak dejte like, přidejte recenzi nebo mě můžete podpořit přes Patreon. Veškerá podpora hodně znamená! Jenom díky vaší podpoře budu schopný pokračovat v tomto podcastu dlouhodobě.

Pokud máte nějaké doporučení na zlepšení nebo nápad na téma pro další epizodu, dejte mi vědět. Transkript této epizody, study sheet a mp3 můžete najít na Patreonu. Tak jo, díky moc za poslech. Mějte se fajn a příště na slyšenou. Ahoj!

MP3 & Transcript available at: https://www.patreon.com/LearnCzechWithSteve