Smutný nedělní příběh: Ztracená kočka - Transkript

Ahoj, vítám vás u dalšího dílu podcastu Learn Czech with Steve, já jsem Steve. Dnes bych se s vámi chtěl podělit o krátký smutný příběh, který se mi přihodil v neděli sedmého července. Říkám smutný příběh, protože ve mně tato příhoda vyvolala spíše více smutku, ale určitě by se to dalo brát i jako pozitivní věc – záleží na úhlu pohledu – posuďte sami.

V neděli ráno bylo zataženo, v noci pršelo – a vypadalo to, že bude pršet i během dne. Byl to zkrátka den, kdy je mnohem lepší zůstat doma, udělat si čaj, pustit si oblíbený film a nevycházet ven. I přes špatné počasí jsem se ale rozhodl vyrazit na ranní procházku. V týdnu jsem hodně pracoval a strávil až moc času před počítačem a potřeboval jsem změnit myšlenky. Cítil jsem takový vnitřní hlas, který mi říkal, ať vyrazím ven – a tak jsem šel.

Vzduch byl svěží a moc příjemný, tráva byla mokrá, na cestě kaluže a ve vzduchu byl cítit déšť a vlhká hlína. Po chvilce začalo poprchávat a vypadalo to, že přijde pořádný liják. Přemýšlel jsem, jestli se raději nevrátím, ale řekl jsem si, že půjdu ještě kousek – alespoň k nejbližší zatáčce. Pokud bude pršet hodně, tak si v nejhorším přetáhnu bundu přes hlavu a poběžím se někam schovat. Po cestě pomalu začalo pršet ještě o něco víc a já dorazil na křižovatku, kde jsem se chtěl otočit a jít zpátky. Na křižovatce ale čekalo překvapení.

V trávě bylo vidět něco oranžového. Přišel jsem blíž a viděl jsem v klubíčku stočenou oranžovou kočku, srst měla celou mokrou. Zkusil jsem na ni promluvit a ona reagovala – zkusila zvednout hlavu a zamňoukat. Místo mňoukání se ale ozvalo spíš jenom sípání. Bylo jasné, že není v dobrém stavu. V tu chvíli jsem přemýšlel – srazilo ji auto nebo je nějaká nemocná? Nevypadala zraněná, ale kdo ví? Měl jsem dvě možnosti – nechat ji tam svému osudu, nebo ji vzít s sebou a zkusit jí pomoct – třeba si jenom potřebuje odpočinout a bude v pořádku. Jelikož mám rád kočky a doma taky jednu máme, tak jsem se rozhodl vzít ji s sebou domů. Kdo by taky nechal ležet zvíře v mokré trávě, když vypadalo, že potřebuje pomoct a ještě k tomu začínalo hodně pršet?

Vzal jsem ji do náruče a nesl celou cestu až domů, občas jsem na ni mluvil, ale ozvalo se jenom sípání. Kočka si po cestě opřela hlavu o moji ruku a usnula. Hezky pršelo – vlasy a boty jsem měl celé mokré, ale to bylo jedno. Zdraví nalezence byla priorita. Když jsem dorazil domů, usušil jsem ji ručníkem, do krabice jsem dal i jiný suchý ručník a položil ji do krabice tak, aby byla v teple. Mezitím jsem šel pro vodu a pro trošku kočičího jídla, které jsem jí nabídl. Bohužel si nic nedala. Občas z krabice vylezla, ušla pár kroků a lehla si na zem. Byla dost slabá. Zkoušel jsem na ni mluvit a hladil jsem ji, vypadalo to, že jí přítomnost člověka trochu uklidňuje. Mám ji nechat doma a uvidím, jestli se z toho dostane, nebo zkusím raději zavolat veterináře?

Vzhledem k její kondici mi přišlo lepší zavolat pomoc, ale byla neděle – žádný veterinář v našem městě v neděli nepracuje, ale můžu zavolat a zeptat se na jejich názor, třeba mi dají nějakou radu. Dovolal jsem se jednomu veterináři, ten se zeptal, jak kočka vypadá a v jakém je stavu. Řekl mi, že jí můžu dát čas do zítřejšího rána a přijet k němu na kliniku zítra ráno, a nebo v jiném městě funguje veterinární poliklinika – pokud zrovna neoperují, tak by mohli mít čas. Zkusil jsem tam zavolat a bylo to jasné – pojedeme na veterinární pohotovost, domluvili jsme se na půl jednou odpoledne. Paní veterinářka byla moc hodná a ochotná.

Připravil jsem kočičí přepravku, dal jsem tam čistý ručník, kočku taky jsem dal dovnitř a za chvilku jsme vyrazili na cestu. Přepravku jsem umístil na zadní sedačky tak, aby byla otočená otvorem dopředu - abych na kočku viděl. Po cestě jsem poslouchal rádio a kočka spala. Celou cestu pršelo. Asi po čtyřiceti minutách jsme dorazili na místo – zaparkoval jsem před klinikou, vzal jsem přepravku s kočkou a šli jsme si sednout do čekárny. Dorazili jsme asi o 20 minut dříve.

Z vnitřku ordinace byl slyšet dětský pláč – nějaká malá holčička se loučila se svým psem, asi už byl starý a nemocný a nastal jeho čas. Bylo to dost smutné. Víte co, v dětství je to jeden z nejbolestivějších zážitků, když se musíte rozloučit s vaším domácím mazlíčkem. Tahle jizva vám potom zůstane už celý život.

Asi po dalších 30 minutách jsme přišli na řadu. Vešel jsem dovnitř, pozdravil paní doktorku a sestřičku a položil kočku na stůl. Paní doktorka se zeptala na pár otázek – na moje jméno, bydliště, telefonní číslo a zdravotní stav kočky. Po chvilce přistoupila ke stolu, vyndala kočku z přepravky, hezky ji pohladila a vlídně na ni mluvila a prohlédla ji. Sestřička ji hladila skoro celou dobu. Moc hezky se ke kočce chovaly. Paní doktorka říkala, že je to už starší kočka a její stav opravdu není dobrý. Dala kočce kanylu a odebrala vzorek krve. Prý nejdříve udělá testy, než se rozhodne, jestli jí dá šanci a že to bude chvilku trvat. Šli jsme si sednout zpátky do čekárny. Kočka většinu času spala, občas se ozvalo sípavé zamňoukání. V tu chvíli jsem doufal, že testy dopadnou dobře a kočka bude mít ještě šanci.

Asi po 15 minutách nás zavolali zpátky do ordinace. Bylo mi řečeno, že její ledviny už jsou bohužel ve špatném stavu. Už je to za hranicí a nejlepší bude nechat kočku uspat - tak, aby odešla rychle a bez bolesti. Mrzelo mě to, protože jsem celou dobu doufal v lepší zprávy, ale bohužel jsem s tím nemohl nic dělat. Sestřička už v ordinaci nebyla, asi nechtěla vidět, jak ten den vyhasne další zvířecí život. Řekl jsem paní doktorce, že to chápu a ať udělá to, co si myslí, že bude pro kočku nejlepší. Připravila injekci a vstříkla ji do kanyly, přitom kočku hladila a hezky na ni mluvila. Vypadalo to, jako by kočka usnula – bez bolesti odešla.

Prý bylo dobře, že jsem tu kočku ráno nenechal ležet samotnou v trávě, že by se trápila. Umřela by samotná, podchlazená venku v dešti. Prý jsem udělal dobrý skutek, že mi nebyla lhostejná a vzal jsem ji na kliniku. V tu chvíli jsem byl ale spíš smutný – doufal jsem přece v lepší konec.

Život nám občas připraví různá překvapení, některá jsou radostná, jiná méně. Tato příhoda mi připomněla, jak důležité je mít srdce na správném místě a být ochotný pomáhat těm, kteří to potřebují. Někdy je to nejmenší gesto, které může pro někoho znamenat celý svět. Ačkoliv jsem doufal, že kočka bude v pořádku, jsem rád, že jsem jí mohl alespoň trošku pomoct.

Tak jo, díky moc, že jste si vyslechli tento příběh. Pokud máte podobné zkušenosti nebo chcete sdílet své myšlenky, názory, neváhejte mi napsat. Díky moc, mějte se fajn a ať se daří! Uvidíme se příště, ahoj.

MP3, Transcript & Study Sheet available at: https://www.patreon.com/LearnCzechWithSteve